Pohádka z pražského Nového světa

Tenkrát když byl Nový svět ještě malé pražské předměstí Hradčan, žila zde se svými rodiči malá Bětka. Bětka měla spoustu sourozenců, ale protože byla ze všech nejmladší, zůstávala u svých rodičů nejdéle.

Nový svět se rozléhal u potoka Brusnice nedaleko Pražského hradu. Zdejší místo bylo tak malebné a udržované, že by ani běžný kolem jdoucí neřekl, že zde žije velmi chudé obyvatelstvo. Nicméně místní byli své hezké příbytky tak pyšní, že je pojmenovali honosnými názvy. Jeden dům se jmenoval U Zlatého noha, druhý zase U Zlaté hrušky. Další měl název U Zlatého hroznu, a jiný U Zlaté hvězdy a tak dále. Lidé zde prožívali každodenní starosti i radosti – vždy si zde všichni dokázali pomoci.

Bětka tedy bydlela u svých rodičů a pomáhala mamince se vším s čím mohla. V létě vždy z večera nejraději vysedávala na zápraží a přemýšlela proč jejich domy mají tak honosné jména. Nikdy ale na nic nemohla přijít, proto šla za rodiči pro radu. Ti ji vždy odvětili: „Když už nemáme peníze, můžeme si alespoň myslet, že se máme lépe, když bydlíme ve zlatých domech.“

Každý letní večer za Bětkou přiběhl sousedovic malý Fanouš . Byl rád, že tu má někoho stejně starého s kým by mohl hrát různé hry. Většinou tedy posílali hliněné kuličky do důlků, který Fanouš udělal na začátku léta a v cestě. Hliněnek měl po kapsách vždycky plno a tak nebyl problém jich několik najít. Většinou z večera se k nim přidaly ostatní děti, které na Novém domě bydlely. Takže se skoro každý letní večer konal turnaj o to, kdo pošle do důlků nejvíce kuliček. Vítěz pokaždé vyhrál cenu nejvyšší – bonbon od místního cukráře, jehož synem byl Pepík od Zlaté hrušky. Jednou vyhrál Pepík od Zlaté hrušky, podruhé zase Anča od Zlatého hroznu, jindy Bětčin kamarád Fanouš, který bydlel U Zlatého noha. Bětka občas vyhrála taky – ta bydlela v domě u Zlatého čápa.

Jednoho dne z večera, když děti, jako obvykle měly turnaj v kuličkách, objevil se v Novém světě jakýsi muž. Čile vyskočil z kočáru taženého koňmi a nesl jakýsi velký tubus na jedné straně širší a na té opačné hubenější. A jak to tak bývá, ten zvláštní tubus děti zajímal nejvíce. Onen tajemný pán se představil jako Tycho de Brahe a prý tu má zajištěné ubytování. Byl pozván císařem Rudolfem II na Pražský hrad, kde bude zkoumat hvězdy a alchymii. Děti byly jak u vytržení a hned se šli domu pochlubit koho právě viděli. Rodiče nad tím jen mávli rukou a poslali děti do postele.

Protože Bětka s Fanoušem byli velmi bystré děti, domluvili se, že zjistí, co to vlastně ta astrologie a alchymie je. Počkali tedy na Tycha de Brahe u jeho dočasného domova a začali ho vyzpovídat. Starý pán tedy přišel z hradu k domu, a i když byl unavený, moc hezky si s dětmi povídal. Ty ho přemluvili k tomu, aby jim vše vysvětlil. A tak se také stalo. Tycho de Brahe učil obě děti všemu co uměl. Občas jim domluvil i procházku do své alchymistické dílny na pražském hradě, kde děti mohli poznat i samotného Rudolfa II.

Bětka s Fanoušem tedy chodili za astrologem a alchymistou panem Brahem a učili se všemu co mohli. A měli samozřejmě velkou radost. Jejich vrstevníci totiž nic takového mít nemohli – tedy alespoň většina z nich. Lidé v té době neměli peníze a tak se snažili uživit jak to šlo. A samozřejmě Bětka s Fanoušem za to byli nesmírně rádi a všeho co se naučili si vážili.

Obě děti nakonec ale dospěli a museli se nějak uživit. Fanouš díky znalostem, které ho naučil slavný astrolog a alchymista, našel práci na hradě, kde si ho všiml samotný Rudolf II. A protože měl Bětku moc rád požádal ji o ruku. Ona jeho lásku opětovala, jeho nabídku přijala. Svatbu sice měli malou, ale za to se měli rádi celý život.