Pohádka o zvídavém medvídkovi

Byl jednou jeden medvídek, který se jmenoval Kulihrášek. Kulihrášek bydlel od malička s lidmi v cirkusu, kde předváděl své kousky ostatním pro radost. Protože to byl velice nadaný tvor a moc rád poznával nové věci, brzy uměl mluvit stejnou řečí, jako jeho opatrovníci. Zanedlouho se stalo to, že byl v cirkusu největší atrakcí právě on. Zprvu ho představení, kde účinkoval, velmi bavila. Postupem času ho ale omrzela. Proto došel za principálem cirkusu, kde jej poprosil, zda by ho nenaučil dalším dovednostem, jako je třeba čtení a psaní. Principál však medvídkovi rozzlobeně řekl: „Žádným novým dovednostem tě učit nebudu! K ničemu ti to tu nebude.“ Jakmile Kulihrášek zjistil, že se od principála žádnému učení nedočká, odešel do svého domečku. Tam si sedl do rohu a přemýšlel co bude dělat. Tu ho však něco napadlo. Mohl by z cirkusu utéci do nějakého města, kde by poprosil jeho obyvatele, zda by mu nepomohli.

Jak se tedy medvídek rozhodl, tak také udělal. V noci potajmu vyběhl z cirkusu a vyrazil směrem k městu, které leželo nedaleko. Brzy do něj opravdu přišel. Protože ale byla noc a lidé spali ve svých domovech, Kulihrášek si řekl: „Nu což, zima mi není, počkám tu do rána.“ Pak našel pěkné místo v jednom parku pod vysokou lípou, kde hned usnul.

Druhý den ráno, když otevřel oči, zjistil, že okolo něj stojí houf lidí a nejistě si ho prohlíží. Medvídek se tedy protáhl a zvesela promluvil: „Jsem rád, že vás tu vidím. Chtěl bych umět číst a psát a u nás v cirkuse mě to nechtějí naučit. Naučil by mě to, prosím, někdo z vás?“ Jen co domluvil, lidé v hloučku se tak polekali, že všichni rázem utekli pryč. Zůstala tu však jedna malá holčička, která vlídně řekla: „Milý medvídku, ráda tě naučím číst a psát. Jen mi musíš slíbit, že mě ani nikomu z města neublížíš.“ „Ale co tě bere, já strašně nerad někomu ubližuji. Raději se učím novým věcem.“ Holčička tedy po chvilce řekla: „Nu dobrá, pojď se mnou domů – tam tě všemu naučím. Sama se také učím číst a psát. Chodím totiž do první třídy. A mimochodem jmenuji se Jůlinka.“

Jakmile Jůlinka dovedla Kulihráška domů, ukázala  ho svým rodičům. Hned jim také vysvětlila, že medvídek Kulihrášek je moc hodný, umí mluvit a chtěl by umět číst a psát. Také rodičům navrhla, zda by u nich medvídek nemohl zůstat. Moc se jí totiž líbil. Maminka s tatínkem nejprve z Kulihráška neměli vůbec radost. Jůlinka je ale přemlouvala tak dlouho, dokud jí medvídka Kulihráška nenechali. Musela ale slíbit, že se o něj bude starat a přitom nezapomene na své povinnosti ve škole. Na to hned Jůlinka odpověděla: „A co kdyby tam Kulihrášek chodil se mnou. Můžeme pak spolu psát úkoly a vše nám půjde lépe.“ Maminka s tatínkem jí hned odpověděli: „To je dobrý nápad. Snad ho ale do té školy přihlásí.“ Druhý den šel tedy tatínek do Jůlinčiny školy poprosit, zda by medvídek Kulihrášek nemohl chodit s Jůlinkou do stejné třídy.

Ve škole se medvídka nejprve pořádně polekali. Když ale zjistili, že opravdu nikomu neublíží, rozhodli, že ho do školy pustí.

Medvídek tedy poděkoval Jůlince, jejím rodičům i pánům učitelům za jejich ochotu. Byl totiž vděčný za to, že může bydlet v tak milé rodině a nemusí v žádném cirkuse poskakovat tak, jak mu ostatní řeknou. Proto se vynasnažil ve všem pomáhat jak Jůlince, tak i jejím rodičům. Nezapomínal ani na školu. Byl moc rád, že se může naučit tolika novým věcem.

A jak už to tak bývá, z Kulihráška a z Jůlinky byli od té doby nerozluční kamarádi, kteří nosili domů samé jedničky.