Tenkrát ještě za časů, kdy se v Praze proháněly trolejbusy, byl zaparkován ve vozovně Královské vinohrady jeden z trolejbusů jménem Pepíno. Pepíno měl na starosti linku číslo 51, která obsluhovala místa staré Prahy. Měl tato místa moc rád, a tak mu nevadilo jezdit po své trase a převážet lidi sem a tam. Líbilo se mu koukat po známých místech a rozhlížet se kolem sebe. Vždy když se přiblížil večer , vrátil se Pepíno zpět do své vozovny, a zde přemýšlel o těch mnoha a mnoha lidech, které dokázal převézt z jednoho místa na druhé. Jaké asi mohou žít příběhy? Někdo si po cestě četl knihu nebo noviny, jiný sledoval z okénka cestu, další si povídal se spolucestujícím. Pepíno vyslechl milion a milion rozhovorů, některé mu přišly veselé, jiné smutné.

Protože však Pepíno uměl jako jediný z místních vinohradských trolejbusů mluvit, každý večer si povídal se svým řidičem, panem Kaouskem, o těch lidských příbězích. Nerozuměl totiž všemu o čem si povídali. Pan Karousek, mu vždy vše vysvětlil, a chvíli si s ním ještě popovídal, nakonec mu popřál dobrou noc a odešel domů.

Další den za ním pan Karousek, jako každé jiné ráno, přišel, usedl za volant, a pak spolu projížděli známými uličkami. Pepína moc bavilo koukat po místních památkách a představovat si, jak to asi uvnitř vypadá. Bylo zrovna jaro a město začínalo rozkvétat. Pepíno opět převážel spoustu lidí z místa na místo a když se přiblížil večer, Pepíno vezl poslední cestující po trase. S panem Karouskem zrovna stáli na poslední zastávce před svou vozovnou. Poslední lidé vystoupili a pan Karous zavřel dveře a vyjel s Pepínem dovnitř vozovny. Tam ho zaparkoval na obvyklé místo a šel ještě uklidit prostor mezi sedačkami a zkontrolovat, zda je všechno v pořádku.

Když tu najednou pan řidič zvolal dopředu k Pepínovi: „Zůstala nám tu ještě jedna malá pasažérka. Musíme jí bezpečně dopravit domu, aby o ni rodiče neměli strach!“ Pak malou holčičku vzal do náručí a posadil ji dopředu, kde Pepíno promluvil: „Kde milá holčičko bydlíš. S námi tu zůstat nemůžeš! Mamince a tatínkovi by si po tobě určitě stýskalo.“ Holčička, která ještě panu Karouskovi prozradila, že se jmenuje Anička, začala popisovat jak vypadá její dům. To bylo ovšem těžké rozeznat. V Praze vypadaly všechny domy a ulice podobně, takže byl bezradný jak Pepíno, tak i pan Karousek.

Naštěstí se v tu chvíli u dveří trolejbusu Pepína objevila maminka Aničky a zabouchala na otevřené přední dveře. Vezla ještě kočárek s malým bráškou a tak holčičku na poslední zastávce nestačila z trolejbusu vynést z ven. Duchapřítomně si ale vzpomněla, že Pepíno odpočívá do druhého dne právě ve vinohradské vozovně. Vysvětlila Pepínovi i panu Karouskovi, že kousíček odtud s Aničkou bydlí, a tak ji napadlo, že by její dcerka mohla být právě zde. Všichni si tedy oddychli, že vše dopadlo dobře a maminka se s holčičkou našly. Anička tedy odešla domu a jak šel čas, Pepína občas potkávala, projíždět okolo jejich zastávky. Pokaždé mu zamávala a on na ni mrkl očkem, a tak byli přáteli napořád.

Příběh nakonec skončil dobře a Pepíno s ostatními trolejbusy jezdili po Praze až do roku 1972. Potom je nahradily autobusy, tramvaje a metro. Jako památník zůstala zastávka trolejbusu na pražské Orionce, kde stojí označník s číslem 51 se smyčkou elektrického vedení. Pokud, děti, půjdete s rodiči okolo, můžete si na Pepína vzpomenout. A pokud budete mít i fantazii, můžete se dostat do dob, kdy se Prahou proháněly zrovna takové trolejbusy, jako byl Pepíno.