Rotunda v Konkvitské
Byl dušičkový večer a já se vracel domu z běžné obchůzky po rozsvěcování petrolejových lamp v mém rajonu - Konkvitská, Průchodní, Betlémská, lampy u Betlémské kaple, v ulici Karolíny Světlé a další menší uličky v samém centru nového města Prahy. Měl jsem už rozsvícené všechny lampy a zbývaly mi jen poslední v Konkvitské ulici. Vydal jsem se tedy z Betlémského náměstí Konkvitskou ulicí směrem k starodávné rotundě, kde byla poslední lampa, kterou jsem měl dnes rozsvítit.
Pro mne tato obchůzka byla rutinní záležitost, protože lampy rozsvěcím už několik let. O místě kudy chodím rozsvěcet lampy často slýchávám jakousi zvláštní legendu. Dávný příběh se odehrává ještě za pohanských časů – v dobách kdy křesťanství bylo teprve v plenkách. Na místě rotundy kdysi stála malá vesnička s ještě menší kapličkou. Jen pár kroků od kapličky k nebi vzhlížela hladina rybníku a tiše pozorovala zdejší život. V kapličce sloužil stařičký kněz, který se zdejší lid snažil přesvědčit k víře v křesťanství. Sám jemu věřil, a proto jeho snahou bylo obrátit ve stejné smýšlení i zdejší lid. Neviděl na tom nic špatného. Ovšem většina místních byla proti jakýmkoli změnám a tak se nehodlala podřídit. Ve zdejší osadě ale žila dívka, která knězi uvěřila, a proti vůli svých rodičů pojala víru v křesťanství za svou. Samozřejmě se nechala i pokřtít. Dívčiny rodiče i obyvatelé ze vsi s jejím rozhodnutím velmi nesouhlasili a proto se jí rozhodli potrestat! Milou dívku přivázali ke kříži, nemilosrdně vhodili do rybníka vedle křesťanské kapličky a nechali ji utopit. Nebohá dívka zemřela pouze pro své rozhodnutí – tedy věřit v něco jiného než její nejbližší. Ať už se tak stalo či ne, při pozdějších nálezech archeologové opravdu našli v základech rotundy ztrouchnivělý kříž. Tuto legendu jsem zaslechl v hospodě u piva. V pamětí mi utkvěla hlavně proto, že tudy chodím denně při soumraku.
Tak tedy – šel jsem od Betlémského náměstí směrem nahoru k rotundě Konkvitskou ulicí a doplňoval petrolej do lamp a následně je zapaloval. Přemýšlel jsem o tom jaké je Praha krásné město – samozřejmě i při stmívání má své kouzlo. Na mnoha místech je dokonce opředena legendami a bájemi. Já se tedy kochal místními zákoutími a protože cestu už znám zpaměti, ani jsem moc nekoukal kolem sebe.
V tom šeru jsem zčistajasna zahlédl jakýsi pohyb – ovšem nevěnoval jsem mu moc pozornosti. Byl pozdní dušičkový večer a já dělal svou práci – poslední lampa na rotundě na konci Konkvitské ulice byla rozsvícená a já už už měl namířeno k domovu. Ovšem něco mi říkalo, abych ještě chviličku posečkal. Já tedy svůj vnitřní hlas poslechl a zastavil se u rotundy svatého kříže. Najednou jsem zpoza rotundy zahlédl jakési mihotavé světlo a jak se zvětšuje a blíží ke mně. Pozorněji jsem se tedy podíval a zjistil, jak klouzavých pohybem ke mně jde jakási dívka . Dívka byla skoro až průsvitná a zářivá. Se smutným výrazem se na mne usmála a ještě smutněji promluvila: „Jsem Oleana a byla jsem utopena v místním rybníce kvůli svému přesvědčení. Kousíček odtud mám hrob, nikdo ale u něj nerozsvěcí svíci, protože jsem se odmítla podrobit místním zvykům. Tak tu bloudím a toužím po tom, aby zde někdo čas od času zastavil a vzpomněl si na mě.“ Pak ukázala za rotundu a zmizela.
Byla už téměř tma, takže nešlo poznat, zda tu opravdu nějaký hrob byl nebo ne. Nicméně já tu našel malý výklenek, kam jsem mohl schovat malou zapálenou svíčku. Byla zde dobře chráněna proti větru, takže mohla vyhořet.
Zda se jednalo o toho ducha zesnulé dívky či to byla pouze shoda náhod jsem nevěděl. Od té doby každý rok na dušičky si na ni vzpomenu a pokaždé rozsvítím ve výklenku jednu svíčku. Snad ta dívka už našla klid, protože jsem už jejího ducha nikdy nespatřil. Ani chlapi v hospodě se nezmínili, že by ji kdy potkali.
Každý rok na dušičky se ovšem zastavím u Rotundy svatého kříže a přemýšlím nad dějinami, jakými cestami nás také také mohou vést.