Dušičková povídka

Je dušičkový podvečer. Mezi větvemi ještě neopadaného podzimního stromu prosvítá obrovský měsíc, který začíná ustupovat z úplňku. Až z toho pohledu mrazí v zádech.

Ze zamyšlení mne vytrhne bušení na dveře – v domnění, že se jedná o někoho z nejbližších, bezstarostně otevírám dveře. Za nimi stojí schvácený kamarád a rychle vstupuje dovnitř mého bytu, kde se s velkou úlevou sesune do křesla.

Vyděšeně na něj promluvím: „Co se ti stalo?“ Kamarád mi s povzdechem odpovídá: „Poprvé za celou dobu, co tu žiju, jsem viděl duchy! Potřeboval jsem zajít na hrob svých předků a dřív než po setmění jsem neměl čas – jsou přeci dušičky. V práci máme teď napilno a mě dřív čas nevyšel. Cestou k našemu hrobu na mne zpoza stromů vykukoval ohromný měsíc. Ty odtud na něj máš taky sice krásný, ale strašidelný výhled. Měsíc se mi líbil, a já pokračoval až k místu našeho hrobu, kde jsem rozsvítil svíčku a položil věnečky, abych mohl vzpomenout na své předky. Protože ještě nebyla taková zima, jako jiné roky touto dobou, rozhodl jsem se, že půjdu kousek lesem – tím, co roste hned vedle hřbitova. U hřbitova jsem zahnul na lesní cestou, přesně tam, kde větve stromů udělaly klenbu nad cestou. Když tu si všímám, že v dálce probleskuje takové zvláštní světlo. To mě ale od procházky pořád neodradilo a já jdu dál. Najednou koukám, jak kousek přede mnou – těsně nad zemí proplouvá jakýsi průvod světlých modrých stínů připomínající lidské postavy. Celý ten průvod vanul od hřbitova až do toho bukového lesa, kde jsme si, jako děti, hrávali – určitě ten les znáš taky. Chodili jsme tam všichni a stavěli tam domečky pro skřítky nebo bunkry.

Celý ten zástup modrobílých postav si mně naštěstí nevšiml, a já vyděšeně zíral na celou tu scenérii. Netuším, zda všechny ty postavy, co tam povlávaly, byly schopny rozeznat, že je sleduje někdo živý. To už se ale nedozvíme. Raději jsem rychle odešel a po cestě domu se stavil u tebe. Ty jsi totiž jediný člověk, kdo mi uvěří. Kdybych to vše řekl doma, utahovali by si ze mě ještě pěkně dlouho.“

Svého kamaráda jsem vyposlechla a snažila ho uklidnit. Povedlo se mi to sice až po nějaké době, ale kamarád odešel domu vcelku v klidu. Před usnutím jsem o celém jeho příběhu přemýšlela, ještě dlouho do noci. Na místní hřbitov jsem samozřejmě už nešla – tedy ne ten večer, protože už bylo pozdě. Jako ostatní jsem se tam zastavila během odpoledne. Ale podobná scenérie se mi pak v noci zdála. Ze sna mne vytrhly ty modrobílé postavy otočily mým směrem a usmívaly se na mě.

To bylo poprvé a naposledy co jsem měla takový sen, pak se mi už nikdy nic podobného nezdálo. Mockrát mi ale od té doby přišla na mysl myšlenka: „Jak si lidský mozek dokáže vykouzlit iluzi o smrti. Zajímavé je i to, že si člověk dokázal vytvořit abstraktní představu o životě a smrti. Kolik kultur a kolik náboženství už na světě bylo a všechny měli svůj ojedinělý a neotřelý pohled na celou věc.“