Adlička ze Špitálu v Templu

Tam v Templu, když ještě stával špitál pro chudé dívky a ženy – psal se rok 1433 – našla útočiště jedna mladá a neprovdaná matka s malou, asi roční holčičkou. Mladá maminka zůstala ve zdejším špitále několik dní, protože měla neznámou horečnatou nemoc. Jeptišky, které se o ní staraly, si s nemocí nevěděly rady, a tak mladé paní alespoň vysoké horečky tlumily léky, které míchaly z léčivých bylin. Samozřejmě se také staraly se o její malou holčičku.

Vždy když nemocná měla lepší dny bez horeček, vyprávěla jeptiškám sen o zdejším sklepení, a tajemném řádu rytířů s červeným křížem na hrudi – templářích. Ten sen k ní přicházel každou noc již několik let. Podle snu se rytíři scházeli ve zdejším sklepení a tajně tu schovali malý červený křížek na řetízku. Řetízek si prý najde cestu právě k tomu, jenž si ho zaslouží a bude ho dobře užívat.. Jeptišky sice potvrdily, že zdejší špitál má své tajemné sklepení, ale snům nikdy moc nevěřily. A tak tu nebohou ženu odbyly slovy: „Sen je sen….“

Netrvalo dlouho a ta mladá žena zemřela při jedné z dalších horeček. Protože to byla chudá paní, nikdo se ani nepídil po tom, co bylo příčinou její smrti. Ovšem zanechala po sobě tu malou holčičku úplně bez pomoci. Protože jeptišky byly hodné a nechtěly roční holčičku dát do sirotčince, rozhodly, že ji vychovají ony a naučí čtení, psaní a léčení. Dali jí jméno Adlička. Adlička tedy vyrůstala s jeptiškami. Jeptišky jí udělaly hezké dětství, právě proto, že neměla ani jednoho z rodičů, tak se jí tuto skutečnost snažily všelijak vynahradit.

Když Adlička povyrostla jeptiškám sama od sebe začala vyprávět sen o jakýchsi mužích – asi rytířích s červeným křížem na prsou. Prý se jí sen zdá od malička. Jen neví kdo ti muži jsou, a proč se jí zdá ten a samý sen dokola. Rytíři ukazují na jedno místo v místním sklepení, kde ukládají jakýsi malý křížek na řetízku a ten křížek je červený.

Matku představenou Adličin příběh natolik zaujal, že udělala rozhodnutí: „Adličko, to je divné, ten samý sen se zdával i tvé mamince, než odešla do nebíčka. Víš ty co? Zkusíme v kronikách zdejšího řádu a domu nějakou zmínku o těch rytířích najít. V Praze takový řád býval a jmenoval se Templářský řád. Od toho je snad odvozen i zdejší Templ. Templáři prý byli obdarováni velkými schopnostmi v léčení, bankovnictví a správě majetku a tak dále. Jestli ale v tomto domě templáři opravdu byli nebo neví.“

Po čase matka představená s Adličkou prošly všechny historické záznamy, které se jim dostaly do rukou. O templářích ve zdejším domě nenašly ani jedinou zmínku. Když matka představená viděla, že Adlička je z jejich bádání smutná řekla: „Nebuď smutná Adličko, vše nemusí být na první pohled tak jak se zdá. Staré město pražské není zas tak velké, klidně se tu nějaký ten templář mohl procházet – koneckonců – mohl navštívit i zdejší sklepení. Ať to bylo, jak to bylo, zdejším místem prošlo tolik lidí, že bys je nespočítala ani na prstech.“

Adlička tedy vzala tuto úvahu na vědomí a víc se svými sny nezabývala. Jednoho dne ji však jeptišky poslaly do sklepení pro jeden z léků na přípravu nových léčiv pro své nemocné. Adlička tedy vstoupila do jedné sklepní komory. Hned se jí vyjevil ten sen s templáři jak ukazují na jedno místo mezi kameny ve zdi. Dívka tedy k místu přikročila a sáhla bezděky do rozvaliny, která tam roztínala zeď. Nečekala, že něco najde, ale tu najednou jí mezi prsy proklouzl jakýsi kovový předmět. Když ho vzala a s lehkostí vyndala zjistila, že jde právě o ten křížek ze sna. Byl lehce poničen, ale to Adličce nevadilo. Našla to co celou dobu hledala.

Večer než šla spát ukázala matce představené poničený řetízek. Matka představená jí slíbila, že druhý den zajdou k místnímu zlatníkovi, zda by jim neřekl jaký křížek to je a zda nemá nějakou historickou cenu. A tak se také stalo. Druhý den u zlatníka Adlička zjistila vše. Byla to obyčejná bižuterie, ale jestli to malé děvče chce, může jí křížek opravit. Matka představená souhlasila pod jednou podmínkou. Adlička se začne lépe učit v psaní a čtení. Léčení jí sice jde dobře, ale psát a číst moc nechce a jeptišky jí do toho musí nutit. Adlička tedy slíbila a později také svůj slib dodržela. Na další den si Adlička svůj nový řetízek vyzvedla, zaplatila a odešla zpět do špitálu.

Od té doby, co měla Adlička na krku zavěšený ten záhadný řetízek ze sklepení, začaly se dít divy. Adličce šlo léčení pacientů natolik dobře, že si jí začali zvát i do bohatých rodin ke svým pacientům. I ty se Adliččce podařilo skoro pokaždé uzdravit.

Protože Adlička měla dobrou duši, u jeptišek zůstala do konce svého života.Sílu v podobě řetízku rozdávala v uzdravování nemocných.

Příběh Adličky a řetízku s červeným křížkem je smyšlen. Základy příběhu jsem čerpala z knihy Praha templářská (Templarius Bohemicus , Michal Vitásek, Bernard z Clairvaux)